PUSINEČKA

1/

Jmenuje se Linda, ale nikdo jí neřekne jinak než „Pusinečka“. S její přezdívkou není spojen žádný zvláštní příběh ani tajemství. Prostě vše a všechny kolem sebe nazývá "pusinečkou" - své rodiče, přátelé, učitele, zvířata, věci, dokonce i ředitele gymnázia. Na dívku v maturitním ročníku je to poněkud dětinské a nevyzrálé chování, ale už je prostě taková. Pro ostatní lidi lehce praštěná holka s dlouhými blond vlasy a pěknou postavou, která umí potrápit mužskou fantazii. Lehce odstávající uši ji na kráse neubírají. To vše zabaleno růžovými a bílými outfity. 

„Ta Božena Němcová byla taková pusinečka,“ sdělí v hodině literatury své spolužačce Anně, „a ta její Babička taky.“

„A Sultán s Tyrlem určitě byli taky pusinečky, co?“ zeptá se ji pobaveně Anna.

„Tak to jsou upe nejvíc pusinečky!“

„Pusinečko, všichni víme, že jsi premiantka třídy, ale nevyrušuj mě při výkladu!“ okřikne ji profesorka Ondráková.

2/

Když však přijde Pusinečka domů, je z ní úplně jiná dívka, než si všichni dokážou představit. Pečlivě zamkne dveře od svého pokoje a zatáhne závěsy. Oblékne si černé spodní prádlo, natáhne podvazkové punčocháče a na hlavu si dá černou latexovou masku. Někdy jen škrabošku na oči. Po této přípravě se přihlásí pod heslem „p-u-s-i-n-e-c-k-a“ na svou tajnou webovou stránku „Black Sandra“. Upraví si prsa v podprsence, na stůl postaví různé druhy vibrátorů a čeká na své fanoušky, až budou online. Jejími nejvěrnějšími fanoušky jsou „petriczek“, velkypero“ a „honza1485“. Protože Pusinečka vede svou stránku bezplatně, má tisíce obdivovatelů, dokonce i ze zahraničí. Kouzlo internetu a ráj honičů 21. století.

Když je zrovna zadaná, "webkameru" zapne jen občas. Musí své fanoušky "potrápit" alespoň jedním lehkým striptýzem, olizováním růžových umělých penisů či mazáním chodidel masážním olejem. Některé své orgasmy ani nemusí předstírat. Svým způsobem ji vzrušuje, když ví, kolik chlapů ji v tu chvíli sleduje. Dokonce i Pusinčin učitel zeměpisu a ředitel gymnázia patří mezi pravidelné návštěvníky její stránky. Kdyby věděli, kolik papírových kapesníků padlo na její účet, zřejmě by ji na chodbě a v hodinách zdravili stydlivěji.

3/

Její první a opravdovou láskou byl Jakub. Potkali se na matematicko-fyzikální soutěži v Olomouci a jako studenti s nejlepšími výsledky vyhráli, krom jiného, společný oběd v luxusní restauraci. Jakub byl panic a Pusinečka to poznala na první pohled. Jeho stydlivé pohledy, a bílá košile s krátkým rukávem zapnutá do posledního knoflíku, Pusinečku vzrušovali. Za dvacet minut si Jakuba vzala do úst na místních toaletách a on poté poprvé poznal, co je to horký a vlhký ženský klín. Chodili spolu do konce prázdnin. Po maturitě nastoupili na vysokou školu, každý v jiném městě. Pusinečka začala studovat práva a Jakub matematickou fakultu. 

Pusinečka byla opět svobodná a mohla se tak vrátit ke starému koníčku. Své online služby zpoplatnila. Život na výšce je přece jen finančně náročnější. 

4/

S Jakubem se po devíti letech potkali u soudu, kde Pusinečka zastupovala jeho současnou, vlastně nyní již bývalou ženu v rámci rozvodového řízení a navázali přesně tam, kde před léty. Na záchodcích, tentokrát však soudní budovy.

Zanedlouho se rozhodli spojit jejich životy svazkem manželským. Byla to krásná svatba, na kterou oni i všichni její blízcí vzpomínají s láskou. Líbánky strávené na Seychelách byly dokonalé. Také aby ne, cestu zaplatila Pusinečka z výdělku její stránky a to za pouhý jediný den. Její fanoušci si samozřejmě nemohli nechat ujít její poslední aktivitu vyhlášenou pár hodin před její svatbou. Ani Jakub, který se toho dne, pod svou přezdívkou "velkypero", naposledy rozloučil s "Black Sandrou".

DEN ZA DNEM

8. Den

„Chceš jít nahoru?“ zeptala se Linda Roberta, který ji tiskl o zeď vedle jejich vchodových dveří.

„Jo.“ odpověděl Robert a políbil jí krk, ale přesto nevěděl, zda této odpovědi nebude později litovat. Přece jen jsou čtyři hodiny ráno a on vypil nejméně dvanáct vodek a to mužům na síle zrovna nepřidá. Vybavila se mu totiž scéna z divadelní hry „Kolega Mela Gibsona“, kde hlavní postava, herec Ignác Píčman, vyřkne památnou větu: „Pivíčko pěnivý, šulínek lenivý!“

Těžko říci, na co v ten stejný moment myslela Linda, přece jen je to jejich třetí společná schůzka. Snad, zda má doma uklizeno? Dá si sprchu? Dá si sprchu i Robert? Oholila se pořádně? Jaké kalhotky si dnes vlastně oblékla? Není tlustá? Nebude Robertův penis malej?

4. Den

Během divadelního představení lehce vytočil hlavu a na pár sekund sledoval Lindin profil. Byl krásný. Nejen ten profil. V odlesku jejich očí viděl krom odrazu hry, i částečný odraz nervozity, kterou se snažila maskovat upřeným pohledem. Robert představení sice sledoval, ale po většinu času přemýšlel nad tím, jak a zda se Lindy dotknout. „Je brzy dotknout se její ruky, jejich prstů, či položit dlaň na její koleno?“ ptal se sám sebe. Situaci lze jednoduše přirovnat k tlakovému hrnci, jen se místo surovin dusí emoce a nedbalé nutkání k vzájemným dotykům. Také si uvědomil, jak se návštěvníci divadel chovají jinak. Klidně, slušně a zároveň i nuceně nóbl. Jakási dáma v řadě před nimi hlasitě a opakovaně zakašlala, čímž rušila celou atmosféru, nejen tu divadelní. Na krátko poté si Robert všimnul, jak se Lindin tvarovaný hrudník nadzvedá a výdechem opět klesá. Pokud je něco na ženách malebné, bezesporu k nim patří tento pohled. Z divadelního představení si Robert příliš nepamatuje, naopak o jejím parfému by mohl mluvit dlouhé hodiny. 

2. Den

Restaurační šum a vybrané speciality patří odjakživa k obvyklým místům prvních schůzek. Ne jinak tomu bylo i u Lindy a Roberta, který s předstihem zařídil místo u nejlepšího stolu a předem si důkladně pročetl menu.

„V sobotu hrají v divadle jednu francouzskou hru, šla bys se mnou jako doprovod?“ zeptal se Robert s očekáváním kladné odpovědi, zatímco roztáčel Hennessey ve sklenici. 

„Moc ráda, už dlouho hledám někoho, kdo se mnou konečně zajde na trochu kultury!“ odpověděla Linda a lehce se zavrtěla na židli. 

Po pár rádoby vtipných a trapných historkách z mládí Robert zaútočil na jistotu. Co by samozvaný intelektuál, nemá rád z podstaty fotbal. Proti samotné hře nic nemá, ale o fotbalové kultuře a sledování fotbalu z gauče by mohl napsat spousty glos a klidně i knihu s názvem „Můj život bez fotbalu“. V průběhu bojovné protifotbalové přednášky si Robert všimnul změny výrazu v Lindině tváři. Nervózně se pousmál a položil otázku, která aktuálně visela ve vzduchu: „Ty máš ráda fotbal, že jo?“

„Mám,“ odpověděla s vážným výrazem, „dokonce sem ho i jako malá hrála!“

Nastálou situaci Robert vyřešil jediným možným způsobem, pozvedl sklenici a s přípitkem dodal: “Tak na zdraví, a fotbalu zvláště!“

Toho večera se poprvé políbili.

9. Den

Po třech minutách vyzvánění Robertova budíku v mobilu nastalo konečně ticho. Ze všech sil a po slepu ten ďáblův nástroj vypnul. Linda se ani nehnula. Ležela s odkrytými zády a ložnici dominovala její černá tanga, společně s pohledem na zadek, který mohli vytvarovat jen antičtí sochaři. 

Moment kochání vystřídal pocit močení. Dříve Robert využíval keramiku toalety k tomu, aby eliminoval zvuk proudu. V pětatřiceti naopak míří přímo do „studny“ – čím silnější proud, tím větší mužský potenciál. Pro někoho možná trapná činnost, ale v podstatě se jedná o jednoduchý test na funkci prostaty. 

Když vešel zpátky do ložnice, Linda byla vzhůru. Klečela v posteli na kolenou s vystrčeným pozadím, jednou rukou si podepírala hlavu a druhou listovala v prohlížeči svého mobilu.

„Dobré ráno.“ zvedla hlavu směrem k Robertovi a začala konverzaci s překvapivou energií a úsměvem. 

Roberta to potěšilo. Sám sebe utvrdil, že na to množství vypitého alkoholu zvládl první sex bez trapasu, což mu teď Linda potvrdila společným ranním orgasmem. 

15. Den

Je těžké přečkat první problémy. Pokud se vůbec dá o nějakých problémech mluvit. Ani Linda, ani Robert v podstatě netuší, kvůli čemu se hádají a sami jsou překvapeni z toho, kam až to nechali zajít. Po několika dnech plných úsměvů a povídání o životních ideálech, vyplněných vášnivým sexem, čelí první překážce.

„ … ale víc k tomu nemám co.“ řekla Linda a v jejím obličeji bylo nyní jasně zřetelné znechucení. 

„To je vše, co k tomu řekneš?“ zeptal se ji Robert s podobným výrazem ve tváři.

„Hm.“ odsekla a moc dobře si uvědomovala, že Robert ve svém věku ví, co tato odpověď znamená. Když byl ještě nezkušený mladík, považoval odpověď „Hm,“ za cosi kladného. To až časem pochopil, co je v těchto dvou písmenech ukryto za nevyřčený vzkaz. 

„Takže je konec?“ chtěl slyšet jasnou a rezolutní odpověď.

„Asi jo.“ a odvrátila hlavu stranou.

3. Den 

Po tom, co Linda Robertovi na procházce vytkla, že aport jejímu psu hází jako ženská, měl touhu hodit klacek co nejdál dokáže. Překvapivě i pro něj se mu to po chvíli povedlo a tu malou klukovskou radost bylo těžké skrýt.

„A teď já!“ hází aport smějící se Linda. Bohužel pro ni, klacek letí vlevo, pes utíká vpravo. Vektory ve tvaru písmene V. Robertovo vnitřní mačo „tleská“, vnějšek se usmívá. 

Tento zážitek však Roberta uklidní jen na malou chvíli. Za pár minut se má setkat v restauraci s Lindinými přáteli a s její nejlepší kamarádkou Vandou. Na světě existují dvě jistoty. Za prvé - každý jednou umřeme. To je neoddiskutovatelné. Za druhé, v rámci seznamování je nutné nepodceňovat názor nejlepší kamarádky nové známosti. To mu připomenulo všechny ty situace, kdy jej dívka, která se mu líbí, představovala svým kamarádkám. Robert se u takových setkání snaží vypadat inteligentně, ale většinou nasadí debilní, strnulý úsměv, který má naznačit, že je „jakoževpohodě“.

5. Den

Začátky bývají většinou plné vzrušujících tajemství neokušeného, naplněné úsměvy ze strany na stranu. V dnešní době je normální poslat si nahatý fotky pár dnů od seznámení. Vyplazené dívčí jazyky, holé zadky, prsa nebo stojící péra jsou obvyklou normou. Když Robert, coby stará škola, dopisoval k ránu báseň pro Lindu, na chvíli jej napadlo, jestli by opravdu nebylo jednodušší poslat selfie z koupelny. Ta myšlenka jej vyděsila, ale zároveň pobavila. Byl na to však příliš stydlivý a navíc to neměl za potřebí. Ženu dokáže okouzlit svým vlastním způsobem. Zatímco si míchá kávu, myslí jen na Lindu. V  přehrávači mu opakovaně zní píseň s názvem „She“, kterou přezpíval Elvis Costello. Představoval si Lindu, jak si čte jeho báseň, při níž bude hrát právě tato hudba. 

NAPADÁ MĚ, TISÍCE ZÁMINEK

Napadá mě, tisíce záminek,

proč zazvonit Ti na zvonek.

Se studem, co nelze do kytice svázat,

jakou otázkou se vlastně tázat?

Napadá mě, tisíce záminek,

jak zažít s Tebou pár chvilek.

Říkat Ti krásko sedmými pády,

popsat malířská plátna, jen Tvými tvary.

Napadá mě, tisíce záminek,

bez pózy a bez šminek.

Dotyky jemné, jako je dech,

stisknutí pevné, střídá jej vzdech.

Napadá mě, tisíce záminek,

říkám si, nač hasit plamínek?

Proč býti hlady,

když já jsem tu a ty jsi tady?

Napadá mě, tisíce záminek.

Jak být s Tebou.

24. Den

Voda na kávu právě dovařila. Robert vstane od svého psacího stolu, zatímco na něj odloží mobil s rozepsanou smskou pro Lindu. Ta je v tu stejnou chvíli v práci. Před chvíli si prohlížela společné fotky s Robertem. Má ho ráda, ale nemá potřebu romanticky bláznit po necelém měsíci od seznámení. Sama neví, jestli ho chce ještě vidět. "Možná s ním zajde jen na kávu a uvidí se." říká si pro sebe.

V páru by mělo být vše vyrovnané - dávat, ale i dostávat. Láska bez podmínky existuje, ale co se nevybuduje v začátcích, později se už nedožene. Pravá jiskra, zamilování a možná láska v budoucnu by měla být viditelná. Ve stavech zamilovanosti neexistují slova jako promiň, možná, někdy, a podmiňovací způsob. Existuje pouze jen teď a tady, Ty a já, bez překážek. Vše ostatní je jen hra na toho druhého, nebo strach. Nebo je v tom někdo třetí. 

Čí ego bude silnější? Kdo se ozve komu jako první? A uvidí se ti dva ještě?

1. Den

Setkání pohledů, střídají úsměvy. První setkání je v podstatě jen zrcadlení dvou lidí, kteří hledají v životě to stejné. Odraz dvou lidí spojující se v jeden. Muž se usměje na ženu, žena vrátí úsměv muži. Být tomu naopak, tak po světě chodí jen skupina nešťastných singles. „Pozvání na skleničku či na kávu – ruka je v rukávu.“ řekl by básník.

Robert potkal Lindu poprvé v baru jménem „Solidní nejistota“. Název sám o sobě je dosti vypovídající.  Jejich pohledy se střetly. Povídali si až do rána, zatímco opilí návštěvníci postupně odcházeli a obsluha pomalu sklízela bar.  Nejistota z neznámého v jejich myšlenkách a srdcích zapříčinila pouze jednu a jedinou věc. Druhý den se oba musí setkat na večeři v nedaleké restauraci.

SPISOVATELOVO BLUES

1/ Tvůrčí krize

Máloco v životě je tak inspirující, jako chudoba, nouze a smutek. Můj první úspěšný román jsem napsal v malé ušmudlané garsonce a mé díky patří právě tomuto těsnému pokoji a v něm prožívaným existenčním i osobním krizím. Promiňte, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Jeff a jsem spisovatel. Napsal jsem čtyři světové bestsellery, několik povídkových knih a také jsem majitelem pár literárních cen. Ano, nemůžu si na nic stěžovat. Tvrdou prací jsem si splnil své sny, což je na pětatřicátníka docela úspěch. Avšak má to jeden háček. V blahobytu se těžko tvoří a pro umělce to platí dvojnásob. Inspirace a uchopitelná témata k psaní jsou rázem pryč. Auta, luxusní dovolené a večeře vám novou knihu prostě samy nenapíší. Díkybohu nám to s manželkou Ruth klape. Rozvod tudíž v následujících osmdesáti letech neplánujeme. Co bych dal za to, zažít alespoň ještě jeden romantický rozchod. V takovém stavu se mi totiž píše nejlépe. Kdybych ovšem věděl, co vše mě ještě díky hledání tvůrčí inspirace čeká, neviděl bych to dozajista zpětně tak černě. A jak to všechno začalo? V podstatě už narozením.

2/ Dětství

Dětství jsem prožil na malém městě. Jako jedináčkovi mi byla od všech členů rodiny věnována zvýšená pozornost a péče, což časem malému dítěti zákonitě začne lézt pěkně krkem. Jedinou výhodu to však mělo. Dárky! A to doslova monopol na dárky. Daň za ně byla ovšem příliš vysoká.  

„Kde je Jeff?“ – „Co dělá Jeff? – „Papal už Jeff?“ – „Kadil už Jeff?“ – „Proč Jeff ještě nekadil?“ - „Dálkový ovladač rozbil určitě Jeff!“ – „Všechny aktuálně nefunkční věci v domácnosti mohl rozbít jedině Jeff!“ a spousta dalších originálních hlášek, jimiž na mě jako kopím mířili mí rodiče. 

Dodnes si vzpomínám na báječnou rodinnou dovolenou v Turecku a mou patrně první trapnou historku v životě. Místní strava pro pětileté dítě byla nadmíru pestrá a kořeněná, což s tak mladým metabolismem prostě zamává. Po jednom extra pestrém obědě jsem již takovou nálož déle nevydržel a posral se přímo do plavek. Abych byl zcela přesný, tak ty plavky jsem měl na sobě v bazénu. Nejenže si od této chvíle nesu celoživotní trauma z posrání se na veřejnosti, ale ještě jsem za tuto trapnost obdržel pár pěkných pohlavků jako bonus. Na zadek jsem z pochopitelných důvodů nedostal.  Od té doby kamkoliv přijdu, tak prvně zjišťuji dostupnost toalet.

Úzkostlivost. Ano, ona přehnaná úzkostlivost mých rodičů i prarodičů vstoupila do jejich životů v souvislosti s tím mým. Tento pocit si s sebou nosím dodnes. Kdykoliv mám jen zvýšenou teplotu, divím se, proč nezasedá krizový štáb vlády a nezačne ihned a rázně situaci řešit. Když se podívám na mé rané dětství zpětně, nechápu, že jsem přežil. Jak by asi vypadaly titulky novin v sekci „černá kronika“, kdyby nade mnou nestál anděl strážný, rozumějte - má rodina? Osobně bych titulky viděl asi takto:

„Dvouleté dítě se udávilo plastovými knoflíky od povlečení. Rodiče je z dusícího se chlapce včas nevytřásli.“ – „Tříleté dítě skouslo vánoční baňku. Rodiče mu včas ostré úlomky z úst nevytáhli.“ – „Čtyřleté dítě nadzvedlo těžké dřevěné dveře z pantů pomocí plastové lopatky! Kde v tu dobu byla jeho babička?“  

Byl jsem prostě zvídavý. Ale kdo ví, třeba to vše mělo vliv na mou budoucí spisovatelskou fantazii rodící se v situacích, kdy se jako jedináček musíte zabavit sám. Jako otec dvojčat Sebastiána a Sáry vidím vše jinak a musím přiznat, že občas je to pěkná dřina.

3/ Základka

Na základní školu nevzpomínám s láskou. Nevyspělé dětské mozečky, ovlivněné vesměs názory jejich přihlouplých rodičů, dokážou být často nespravedlivé. Kdokoliv, kdo nespadal do jejich jednoduché rovnice a vybočoval, byl po zásluze potrestán. Přesto jsem rád, že jsem zde potkal přátele, s kterými se setkáváme dodnes. Zažili jsme společně spoustu vylomenin, na něž jsme právem hrdí, a pak existují samozřejmě i ty, kterými se chlubíme neradi. Rozbitá okna, kouření v parku, zvonění na všechny zvonky bytových domů v sousedství a krádeže. Ano, krádeže! Na čokoládu jsem vždy peníze dostal, ale každého v dětství občas přepadne chuť si něco strčit jen tak „do kapsy“. Každou neděli ráno jsem chodil do obchodu pro čerstvé pečivo. Když si to tak uvědomuji, sloužil jsem jako donašeč surovin, které rodiče zapomněli koupit nebo právě akutně potřebovali. Ale zpátky k pečivu. Speciálně já jsem pečivo používal jako neutralizátor chuti naší klasické nedělní snídaně. Zavináčů! Což je sleď naložený v octu a zelí. Zatímco má rodina si toto jídlo zamilovala během krátké dovolené v Polsku, já jej naopak nenáviděl. Každým dalším jednotlivým soustem pečiva jsem oddaloval pocit nechuti a zvracení. A jako kompenzaci, za toto dozajista dětské týrání, jsem do košíku v obchodě pod chleba občas schoval tabulku čokolády. Když si jí prodavačka nevšimla, byla jednoduše gratis. Dodnes to považuji jako nevhodné chování a snažím se o vykoupení z pekla pomocí pravidelných příspěvků na charitu.

4/ Střední škola

Ukončením základní školy dostal můj život nový rozměr. Večírky, první cigarety, první pořádné kocoviny, první sexuální zkušenosti, spousta trapně úsměvných zážitků a vznik dalších přátelství na celý život. Na vysoké škole tento styl už pouze zdokonalujete. Někdy kolem druhého ročníku na střední se u mě začaly projevovat první sympatie ke kavárenskému způsobu života a filosofovaní nad rozličnými pozemskými tématy. Kdo neměl vlastní názor, těžko s námi v partě mohl trávit čas.

Tělocvik na střední mě bavil podobně jako domácí úkol. Nikdy jsem na sport nadání neměl a fotbal mě bral ze všech sportů nejméně (aktivně i pasivně). V naší třídě uměli hrát kopanou snad všichni. Z toho důvodu jsem si v tělocviku a fotbalu zvláště moc nekopl. Až jednou. Spolužáci odjeli reprezentovat školu jak jinak než ve fotbalu. Tudíž v rámci hodiny tělocviku a poloprázdné šatny zůstali ve škole jen fotbaloví loseři, zranění, nebo studenti „po nemoci“. Rozdělili jsme se na dvě družstva během chvilky. Naštěstí odpadlo trapné vybírání nejsilnějších playerů oběma kapitány. Náš tým si nasadil smrduté vesty, podobné těm reflexním, jež jsou povinnou výbavou motoristů, a mač mohl začít. Z hry měl náhle každý radost. Ti, co měli balón u sebe, automaticky nasadili jakýsi vážný až dementní výraz s polootevřenou pusou. Když jsem se dostal k míči já, musel jsem vypadat podobně. Vystihnul jsem moment překvapení. Protihráči prostě neměli šanci. Od půlky hřiště běžím sám s medunou na bránu. Opřený brankář, kterého byste z dálky klidně zaměnili za třetí brankovou tyčku, náhle zpozorněl. Pamatuju si na jeho vytřeštěné oči, nechápavý výraz, snad strach z mé radosti a odhodlání vstřelit gól a zarazit jej do brány i s oním brankářem. Nakonec se mi to povedlo. Dodnes je to patrně můj jediný gól v zápase. A to že to byl gól vlastní? To už snad historie neřeší.

5/ Vejška

Jít na výšku bylo u nás doma považované za precedens. Z toho důvodu jsem se přihlásil na strojírenskou fakultu, a světe div se, oni mě vzali. Techniku jsem měl rád už coby malý kluk. S mým dědou, máminým otcem, jsem v dětství trávil veškerý volný čas v jeho dílně s veterány automobilky Ford a stále jsme něco bastlili. Líbily se mi všechny ty rozličné a neznámé vůně, které ucítíte jen v těchto místech. 

Na univerzitu a velkoměstský styl života jsem si brzy zvykl, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že od studia techniky jednoho dne zběhnu. „Zrádce techniky, dobyvatel literatury.“ Tak jsem si představoval název komiksu, který by ilustroval mou proměnu v hrdinu.

Ze střední školy jsem si krom vědomostí přinesl i status zadaného mladíka. Jmenovala se Barbara, byla o rok mladší nežli já a právě ji čekala maturita. Dodnes na ni vzpomínám jako na pěknou a milou holku s pihami na tvářích.  Vždy jsem tušil, že jí imponují starší muži, a já naopak potřeboval poznat svět a hlavně sám sebe. Takže si už ani nevzpomínám, jestli jsem to nakonec podělal já, nebo ona, ale naše cesty se brzy rozešly.

6/ Rozcestí

Nově nabytá svoboda mě vrátila v čase o pár let zpět a já si užíval pocit volnosti, kterou jsem de facto neznal. Večírek střídal večírek. Někdy jsem se probudil s tak těžkou kocovinou, že jsem nebyl schopen rozeznat, zda je noc, či den. Neděle, nebo březen. Občas vedle mě ležely i dvě nahé dívky současně. Samozřejmě škola do tohoto bohémského plánu nepatřila. K mému údivu to někteří profesoři zaregistrovali, a když mi jednoho dne přišel doporučený dopis s razítkem univerzity, v němž mi s lítostí oznamují ukončení studia, věděl jsem, že je zle. Rodiče tato zpráva položila. Na jejich peníze na studium jsem se již spolehnout nemohl. Cítil jsem se provinile, ale někde tam uvnitř ze mě spadla tíha očekávání. 

Ze studentského bytu jsem se přestěhoval do malé garsonky v podkroví nedaleko centra. Kupodivu zde byl nájem opravdu nízký. První opravdovou práci jsem zažil v rybárně na okraji města. Rybinu ze sebe občas cítím i dnes. Prsty rozřezané o nůž a o ostré kosti jsou mi věrnými svědky, kdykoliv píšu novou knihu. Věděl jsem, že takto dál pokračovat nemůžu. Buď strávím celý svůj život jako zapšklý starý dědek v rybárně pojídající zavináče, nebo jako úředníček v maloměstě, radující se z drobných kancelářských úspěchů. A nebo se doprdele vzpamatuju a začnu s tím něco dělat! Ale co? Pomoc jsem nevyhledával. Když máte peníze a jste šťastní, tak máte kolem sebe spoustu lidí, kteří s vámi chtějí trávit čas. V opačném případě jste sám. Samota a nechuť pít levné pivo z plechovky prozradí brzy jediné. Najednou máte spoustu volného času. A tak jsem si pro sebe a z nudy začal psát povídky. Nejdříve krátké, pak delší a najednou mi na stole ležel dopsaný pětisetstránkový román o dvou manželských párech, který je ve světě znám jako „Líbánky“. 

7/ Spisovatel

Za ta léta jsem prožil několik rozchodů. A po většině z nich napsal vždy jednu knihu. Když jsem si ve třiatřiceti bral Ruth za ženu, netušil jsem, že se do mě zamilovala ještě dřív, než mě poznala osobně. Četla totiž jako první můj rukopis. A doporučila jej nakladatelství, pro které pracovala, k vydání. U druhé knihy se stala mou agentkou i milenkou. Byly to šílené časy plné vášně a romantiky, kterou jsme si užívali ve vlhkém Vietnamu i mrazivém Norsku. Někdy jsme celý víkend jen proleželi u filmů  Woodyho Allena a zajídali je pizzou. Miluju ji a vím, že s ní chci být až do konce mých dnů. Nevěry se neobávám. Jsem dostatečně vybouřen během mých divokých let a navíc, nejsem a nikdy jsem nebyl zastáncem vlastní nevěry. Přijde mi to jako zbytečně velký luxus.

8/ Epilog

Má milovaná žena Ruth mi dnes do vězení donesla novou knihu Joa Nesbøho. Prý abych tématicky ladil s novým prostředím, v němž budu ještě následující tři měsíce. Těším se, až mě konečně propustí. Patrně zde dopíšu i svou novou knihu. Musím taky pozvat Ruth s dětmi a rodiči na večeři. Určitě budu po celou dobu terčem jejich trefných poznámek na téma vězeňského systému. Upřímně, byla to ode mě jako manžela a otce dvou dětí veliká troufalost a hloupost. Hledání inspirace pro nový námět mé knihy se dal určitě nalézt i jiným způsobem. Ani soudce se nade mnou neslitoval a nepodmíněný trest ve výši čtyř měsíců za spoluúčast na bankovní loupeži mi neprominul jen tak zadarmo. Dokonce ani dušování se opravdových viníků porotu nepřesvědčilo dostatečně o tom, že jsem se se skupinkou bankovních lupičů scházel jen z důvodu psaní mé knihy. Závěrečná slova soudce před výrokem poroty zněla asi takto: „Ten, kdo v mládí v obchodě ukradl třeba i jednu čokoládu, může v dospělosti vykrást klidně i banku.“

DILEMATA NA SLUŽEBCE

I.

Na podlaze hotelového pokoje leží odhozená černá sukně, podprsenka a těsně před postelí panské kalhoty z Marks & Spencer. Lampa je přehozená košilí. Richard právě toužebně stahuje kalhotky své kolegyni Sandře.  Líbá jí koleno a pokračuje směrem k vnitřní straně levého stehna. Vždy začíná levou stranou, ani on sám neví proč, patrně jde o zvyk. S politikou to rozhodně nemá nic společného. Jazykem začíná jemně dráždit její klín. Neopomíjí ani jeden detail. Vnímá a hodnotí každý její měnící se vzdech a pohyb. Marně se snaží vybavit si článek „Jak maximálně uspokojit partnerku“, o kterém psali v posledním čísle magazínu Men´s Health. Je si stoprocentně jistý, že jej přečetl v letadle do Bostonu a taky přesně ví, na které stránce článek najde, ale samotný obsah si již nepamatuje. Pokračuje proto spontánně dál. Coby šéfredaktor novin je potěšen, že čárka existuje i v jiné podobě, než jako pouhý mezník dvou vět. Jak říká Richard: „Čárka není nikdy na škodu.“ Richard vsune dlaně pod Sandřin zadek a posune si ji ještě blíže k sobě. Sandra se na svého milence drze usměje a nechá se dál unášet jeho fantazií, která jí tlačí kolena co nejblíže k ramenům. Pokojem se nesou hlasité i tiché vzdechy a občasné Richardovo zafunění. Dnes je to její den a Richard si je vědom, že za včerejší výkon by dostal první místo za rychlost. A to se vším všudy – se stupněm vítězů, věncem kolem krku i stříkajícím šampaňským. Ta představa jej rozesmála.

II.

„Čemu se směješ?“ ptá se Sandra vyrušená právě při své cestě k orgasmu.

„Promiň, jen jsem si něco představil.“ uchechtne se Richard.

„Takže ty mě tady lížeš, a to Ti jako přijde vtipný?“

„Vůbec ne. Fakt promiň, můžu pokračovat?“

„Raději ne,“ řekne podrážděně Sandra, „ještě bys mohl dostat záchvat smíchu, zatímco bych ti ho kouřila!“

„Neblbni, Sandro. Pojď … !“

„Víš, co. Řekni si svý ženušce, to se budu zase smát já!“

„Musíš v tuhle chvíli vytahovat Suzan?“ ptá se podrážděně Richard, zatímco Sandra nevrle odchází s podprsenkou a kalhotkama do koupelny.

„Jo, musím. Už nechci být ta druhá!“ křičí z koupelny.

„Přece jsme si to vyříkali už dávno,“ oponuje nahý a stojící Richard, „mezi námi je to snad jen o šukání, ne?!“

„Tak já ti teda ukážu, jaké to je žít v mojí kůži,“ křičí dotčeně odcházející Sandra, „jdu sbalit toho pingla z hotelovýho baru!“

„Sandro, neser mě a vrať se. Navíc je to zřejmě Kolumbijec, ten ho bude mít malýho!“

„Aha, a nejsi ty náhodou taky z Kolumbie?“ odsekne Sandra.

„Jo, jsem!“ odpoví rodilý newyorčan Richard.

III.

Mezitím, co Sandra odešla špulit rty do hotelového baru, Richard zuří. Chodí po pokoji z místa na místo, kouří a nadává sám sobě: „Jak mě tahle mladá žába může ovládat tím jejím krásně vytvarovaným zadkem!“

„Můžu se Suzan ještě někdy podívat do očí,“ popadne jej pocit viny a smutku, „co asi dělá, určitě čte Kafku, nebo kouká na Jamieho Olivera?“

Vzpomíná na jejich první seznámení na univerzitním plese, svatbu, a jejich dvě děti. Adama a Ally.

„A dost!“ típne cigaretu o okenní římsu a hledá mobil, který během divokého příchodu odhodil kdoví kam. Románek se Sandrou musí ukončit ještě dnes. A ihned zavolat své ženě.

„Ahoj miláčku, nespíš? Stýská se mi …!“ zdraví Suzan na úvod hovoru.

IV.

Na baru Sandra posrkává druhý drink „Sex on the beach“. 

„To jsem teda dopadla, jedinej sex, co dnes zažiju,“ lituje se, „a ještě sama!“

„Třeba jsem to fakt přehnala. Richard je na mě přece tak hodný.“ uvědomí si.

„A na rozdíl od všech mužských kolem mě, je alespoň upřímný a nic na mě nehraje!“

Sandru ovládne smutek. Je rozhodnutá se omluvit a vše napravit. Dokonce ani kolumbijský barman není tak přitažlivý, jak se na první dojem zdál. Položí 15 dolarů na bar s rezolutním rozhodnutím. Musí jít za Richardem – hned! A chce obejmout.

V.

„Chci Ti něco říct!“ řekne Sandra ihned po návratu do pokoje.

„Musíme si promluvit!“ vysouká ze sebe současně Richard. 

„Dobře, začni.“ nechá mluvit Sandru jako první.

„I když vím, že se nerozvedeš, přesto Tě miluju!“

Richarda Sandřina reakce zarazí. Není schopen vydat ze sebe ani hlásku. V hlavě mu nyní probíhá tolik procesů, jež není schopen rychle zpracovat.

„A taky bych ráda, abys dokončil to, co si dnes začal!“ 

Sukně lehce sklouzne po dlouhých nohách až ke kotníkům. Sandra se snaží vypadat co možná nejvíce sexy. Kroutí zadkem a míří k posteli, na níž zůstane v poloze na čtyřech.

„Sandro, já, já …“ koktá Richard, „… Tě taky miluju!“ a přidává se ke své milence.

Prošukávat si cestu k lásce, štěstí a vykoupení ze lží přes propocené hotelové prostěradlo je přece strašná hloupost. Nebo ne? 

BALADA ČTVRTÁ

PROLOG:

Z úcty a k obdivu k Francois Villonovi jsem přidal nesmělý pokus o villonskou baladu oproti tradičním - krátkým povídkám. Tato publikovaná balada se skládá ze čtyř slok o osmi verších, přičemž čtvrtá sloka je složená ze čtyř veršů a slouží jako vyjádření určitého poslání. Balada je složená ze tří rýmových koncovek ABC se strukturou ABBAACCA. Refrénem balady je opakující se poslední verš jednotlivých slok a poslání.

TÉ, KTERÁ TEPRVE PŘIJDE

VILLONSKÁ BALADA

Houslový klíč, za ním dvě noty bledé,

malý byt, v něm spolu být, na Kampě,

klidně jen o chlebu, vodě a lampě,

jsou dny pestré a šedé,

poklady světa? Místo nich Tebe.

Modernou prolnutá klišé,

milostný dopis, co nikdo nenapíše,

věnováno Té, která teprve přijde.

Kdo ví, jaká z cest ta pravá bude,

setkání v knihovně plné prachu a slov, 

stydlivé pohledy, tu Shakespeare, vedle něj Bulgakov,

důvěrníkem nám známý Markýz de Sade, 

pokušení, co měli Adam a Eva v ovocném sadě,

není třeba planých slibů a knedlíků šest,

kolik je na světě Eiffelovek a francouzských gest,

věnováno Té, která teprve přijde. 

Střetnutí náhodných pohledů, to se tak sejde,

pozvánka na kávu, 

ruka je v rukávu,

následně ulicí, nese se padedé,

kdo koho dnes svede,

na onen pověstný šálek pozdního čaje, 

ledovec na poušti taje, 

 věnováno Té, která teprve přijde.

Výlohy plné bot a vídeňských párků,

nyní je každý z nás jinde,

co říkáš na piknik a rendezvous v parku?

věnováno Té, která teprve přijde.

BALADA TŘETÍ

PROLOG:

Z úcty a k obdivu k Francois Villonovi jsem přidal nesmělý pokus o villonskou baladu oproti tradičním - krátkým povídkám. Tato publikovaná balada se skládá ze čtyř slok o osmi verších, přičemž čtvrtá sloka je složená ze čtyř veršů a slouží jako vyjádření určitého poslání. Balada je složená ze tří rýmových koncovek ABC se strukturou ABBAACCA. Refrénem balady je opakující se poslední verš jednotlivých slok a poslání.

O MLADÉM BÁSNÍKU Z LYONU

VILLONSKÁ BALADA

Tu na stole leží mladý básník Julien,

rty zrudlé od pohárů božolé,

v posteli jeho spí, dvě coury otylé,

z psaní a slávy zbyl mu jen sen,

a tak to chodí den co den, 

život inkoustem navěky podepsán,

vzdělanci dávno již odepsán,

talent musí být objeven.

Ve starých hadrech chodívá oblečen,

přes den spí na tvrdém loži nevinně,

večer pak snídá zbytky kohouta na víně,

vyhraného v karbanu a pak z kola ven,

sám esový král je udiven,

 s poslední dávkou píle a hrdosti usedá,

ke stolu, s perem a hlavou ze dřeva, 

talent musí být objeven.

Z chudoby a bolu těžkou prací sveden, 

balady oblíbil si i sám král,

toho by se nikdo z klevetníků nenadál,

ve společnosti urozených dam a slečen,

v srdci stále lotr, avšak honosně oblečen,

polovinou svého výdělku,

myslí na chudé i manželku,

talent musí být objeven.

Vezměte si z příběhu jen to, co chcete,

tak končí příběh á la Julien,

avšak na vavřínech neusněte,

talent musí být objeven.

BALADA DRUHÁ

PROLOG:

Z úcty a k obdivu k Francois Villonovi jsem přidal nesmělý pokus o villonskou baladu oproti tradičním - krátkým povídkám. Tato publikovaná balada se skládá ze čtyř slok o osmi verších, přičemž čtvrtá sloka je složená ze čtyř veršů a slouží jako vyjádření určitého poslání. Balada je složená ze tří rýmových koncovek ABC se strukturou ABBAACCA. Refrénem balady je opakující se poslední verš jednotlivých slok a poslání.

CESTA KOLEM ŠAPITÓ

VILLONSKÁ BALADA

 Nádechem prvním ten cirkus začíná, co za to?

malého artistu na laně matka kolíbá,

halušky s pivem a večerní koliba,

svět je jedním velkým šapitó,

co hledáš v srdci svém, najdi to,

všechny cesty vedou do Říma, 

bez peněz, bez lásky, Aladin bez Džina,

hroznem Chardonnay zapij to.

Smutných klaunů je dnes plná manéž i šapitó, 

mastná oka jsou dražší nežli polívka,

ženou je už i Tvá dívka, 

postav se lvům, slonům i šesti medvědům, artisto, 

dej si buřty s cibulí a sesedni z kola, cyklisto,

proč a z jakých příčin jsme v této manéži, 

velocipéd a láska, na tom záleží,

hroznem Chardonnay zapij to.

Kabaret bez karet, vadí to?

opustit kruhový minaret nesměle, 

nechce se nikomu, přátelé,

nohy jsou ztěžklé jak čertovské kopyto,

poslední brambor, zelí a jelito,

pojmenuj svůj cirkus, jak jenom chceš, 

dávno je tomu, kdy ještě stála babylonská věž,

hroznem Chardonnay zapij to.

Starý klaun leží na smrtelné posteli, 

nelituje věcí, co neudělal, namísto …

je šťastný a doufá, že si ještě z někoho vystřelí,

hroznem Chardonnay zapij to.

BALADA PRVNÍ

PROLOG:

Z úcty a k obdivu k Francois Villonovi jsem přidal nesmělý pokus o villonskou baladu oproti tradičním - krátkým povídkám. Tato publikovaná balada se skládá ze čtyř slok o osmi verších, přičemž čtvrtá sloka je složená ze čtyř veršů a slouží jako vyjádření určitého poslání. Balada je složená ze tří rýmových koncovek ABC se strukturou ABBAACCA. Refrénem balady je opakující se poslední verš jednotlivých slok a poslání.

POHLED Z BARU A JEŠTĚ DÁL

VILLONSKÁ BALADA

Škrtni sirkou do tmy, tím zvukem malebným,

vůkol sedí vyzývavé konkubíny,

rozmařile tvoříc´ Platónovy stíny,

dotkni se jich krkem bezhlavým, 

čekej prvně oheň, světlo, až poté teprv dým,

kyprá ňadra a jazyk plný bohatství,

čas na lásku a prosté lajdáctví,

hlavu svou nastav potřebným.

Šanson hrají zde, tónem poněkud prázdným,

póza jest pouhopouhá maska,

ty moc dobře víš, že existuje láska, 

těla dam třou se o prsa pohybem ladným, 

jako vánek létem vlahým,

to je to, co tu nikdo nevidí,

co je lidem vlastně do lidí,

hlavu svou nastav potřebným.

Nádoba se srdcem plápolá plamenem vyhaslým,

život přec není tak těžký, jak se povídá,

je dobrý stejně jako pěna od piva,

dobrá žena učiní muže lepším - dobrým,

on na oplátku, miluje ji hluboce, způsobem svým,

spatřit můžeš ji třeba za barem,

jak opájí Tě chtěným lektvarem,

hlavu svou nastav potřebným.

Drž se pevně svého kormidla, 

nestaň se jen časem minulým, 

díky za ta nedodržovaná Villonova pravidla,

hlavu svou nastav potřebným.

SCI-FI O ORGASMU

I.

Onoho sobotního rána to všem začalo pomalu docházet. Píše se šestý leden roku 2029. Nikdo přesně neví, který pár si toho všimnul jako první, ale Suki se během sexu s Yukiem udělala třikrát, zatímco její partner vyvrcholení ne a ne dosáhnout. Pro zajímavost, Suki do této chvíle znala orgasmus pouze z časopisů pro ženy a z filmů. Tento japonský pár samozřejmě nebyl jedinou překvapenou dvojicí. Takto to v podstatě fungovalo na celém světě. Jedni to přikládali Božímu zásahu, jiní jakési historické sexuální satisfakci.

„Zkurvenej svět!“ vykřikoval mladý Francouz Sebastien, zatímco si zapínal pásek u kalhot a všude kolem něj se povalovaly erotické časopisy a v pozadí znělo porno s dosti fetišistickým obsahem. 

Televizní stanice, noviny, no prostě všechna média psala jen o jediném tématu: „Ženy a muži si prohodili cestu k orgasmu!“ – „Orgasmus sem, orgasmus tam!“ – „Je mužský ejakulát historií?“. Český bulvár vyzpovídal jakéhosi pana Nejedlého, řidiče autobusu. Titulek zněl: „Proč už jsem 5 dnů nestříkal?“

II.

První půlrok oné nečekané změny by se dal přirovnat k průmyslové revoluci, výrobě penicilinu či euforii, když Váš oblíbený tým vyhraje zlatou medaili. Řekněme si to narovinu. Šukalo se všude. Neukojené ženy se naplno věnovaly nově nabyté moci. Muži si naopak užívali, že délka sexu je v podstatě závislá jen na síle jejich erekce. 

Spojení „Už budu!“ znělo z 99 % pouze od žen. Zbylé procento tvořila mužská skupina alfa-alfa samců.

O každém mužském ejakulátu se psalo s obdivem. Světem létala hesla jako „Po dvou hodinách masturbace to John dokázal“ – „Tantra v praxi“ – „Dlouhá sprcha a dvě balení tekutého mýdla!“

III.

Z patnáctého patra ruského paneláku se ozývaly příkazy střídající vzdechy. „Vylízej mě!“ řekla Jekatěrina svému příteli Michalu Michaloviči. Za 30 vteřin proběhl její první orgasmus.

„Znovu!“ přikázala mu po necelých dvou minutách, což znamenalo její další orgasmus. 

„Tak a teď mě udělej zezadu a drž mě za vlasy, ty pse!“ 

Po pěti minutách a několikanásobném orgasmu padla Jekatěrina zpocená únavou. Michal Michalovič zhasl, otočil se na bok a tiše plakal do tmy.

Mezitím ve Finsku.

Mladý nezkušený pár z Helsinek se konečně dočkal chvíle, kdy rodiče odjeli na dovolenou. Sedačka v obývacím pokoji patřila jenom jim. Když Viljami zajel rukou mezi Aadina stehna, prožila její první orgasmus. Mokrý.

„Promiň.“ odpověděla stydlivě Aada.

IV.

Na nově vzniknuvším svazu s trefným názvem „Muži a orgasmus v roce 2029“ se hojně diskutovalo „jak na to“! Navzájem si radili a doporučovali tipy, jak s novou skutečností bojovat a zároveň si zachovat mužnost.

„No co, zapálím si aromatické svíčky, pustím romantickou hudbu a po půl hodině je to na světě!“ pronáší stojící Irčan James.

„To já zase musím mít s partnerkou dlouhou předehru,“ přidává další tip Ital Roberto, ,,jak není předehra, tak jediný sperma najdu na koberci a to jen s UV lampou!“

„Ženský výstřik jsem kdysi považoval jako osmý div světa, ale že bych z něj byl nyní nadšený, to se říct nedá.“ kontroval ještě stále udivený Gregory. 

„Pánové,“ co bych za toto dal,“ povídá s pláčem Čech Ota, ,,manželka po jejím orgasmu ihned usne, mně se pak už vůbec nevěnuje!“

Všichni v sále mu věnují chápající „standing ovation.“

Podobná mezinárodní setkání se stávala ve světě častějším jevem. Bohužel na tuto problematiku neexistuje erudovaný odborník, jenž by mužům dokázal opravdu pomoci.

V.

Nastálé události a prvotní nadšení žen ovšem mělo jeden háček. Jaksi se nerodily děti. Lékaři nestíhali nával v centrech asistované reprodukce, jelikož to byl jediný efektivní způsob, jak otěhotnět. Svět ovládla panika a chaos. Navíc pro muže homosexuály to znamenalo prakticky nulový sexuální život.

VI.

„Marie, upřímně jsem z toho všeho unavená.“ diskutuje Hana se svou kamarádkou u láhve vína v domě nedaleko Prahy.

„Mně to povídej, co bych dala za to, aby se mi Jirka jako vždy udělal po OSMI minutách na břicho a já se mohla pořádně vyspat!“ řekla důrazně.

„Přesně,“ souhlasí Hana, ,,já jsem sice i pětkrát za sebou, ale čekat na funícího Jirku mě fakt nebaví!“

„Ten můj chudinka jenom pořád honí,“ přidává Marie, ,,až je mi ho čoveče někdy líto, pak z něj vypadne jedna kapka, a tváří se, jako by vyhrál olympiádu!“ 

„Kdy jdete na to umělé oplodnění?“ ptá se zvídavě Hana.

„Doktor říkal, že se na řadu dostaneme nejdříve tak za pět – šest let, a ty?“

„Dvanáct.“ odpověděla se slzami v očích pětatřicetiletá Hana.  

ZTRACENÝ KALHOTKY

I.

Michalův olomoucký byt, neděle, 12.20 SEČ.

"Edo, dáš si k tomu pivo?" volá Michal na svého kamaráda z kuchyně.

"Jasně, k buřtům na pivu od Radky a k Super Bowlu jedině pivo!" snaží se překřičet vysokou hlasitost sportovního kanálu. 

"Sakra, proč tam teď nesedíme na tribunách a nefandíme!" kroutí hlavou přicházející Michal a podává jedno pivo Edovi a své pokládá na stůl.

"Protože seš blbej a místo naší cesty do New Yorku, jedeš raději se ženuškou na Slovensko," směje se a zároveň rozčiluje v ten samý moment Eda, ,,a za tchyní, ty somár!"

"Víš, kolik jsme tam mohli opíchat ženskejch?" dodal Eda.

"Hele, moc dobře mě znáš, já bych Radku nikdy nepodved," odpoví Michal rázně, ,,to ti odpřísáhnu na olomouckej syreček!" 

"Dobře, ty svatej kopečku, pojďme si dát ještě cigáro, než to začne!"

II.

Na terase Michalova bytu, neděle, 12.26 SEČ.

"Jsem zvědavej, jak to dopadne." prohlásí Eda na terase a vyfoukne dým kouře bokem levého koutku.

"Tipuju, že vyhraje Denver, Edo. Letos jsou fakt našlápnutí k vítězství!"

"No vidíš a já bych to zase naopak viděl na Seattle," oponuje Eda, ,,pojďme radši dovnitř, ať to nepropásnem!"

"Jasně, ještě dva tahy a jdu!" souhlasně vyfukuje Michal.

"Edo, něco Ti vypadlo z kapsy od kabátu!?"

"Ajéje, kalhotky se srdíčkama!" vytřeští oči údivem Eda.

"Ničeho se neboj, Majkle, moje kalhotky to nejsou," vysvětluje původ dámského spodního prádla, ,,to jsou od jedný ... takový nabíječky !"

"A co, dobrý?" ptá se zvědavě Michal kamaráda na novou známost.

"Co Ti budu povídat, šuká, jako kdyby to měl být její poslední sex v životě.

"Haha, tak to mi ji někdy musíš ukázat!" směje se Michal a očekává, že Eda vytáhne mobil a pochlubí se peprnými fotkami. 

"Až někdy jindy, jo," odsekne Eda a nevšimne si, že mu kalhotky opět vypadly z kapsy, ,,koukej, zápas už začal!" 

III.

Před Michalovým bytem, pondělí, 18.49 SEČ

"Nazdar, Edo, normálně jsem se Ti musel ozvat," volá Michal příteli před svým domem,"ještě teď jsem nadšený ze včerejšího zápasu, i když to Denver projel 43 : 8.

"Ha, jsem Ti to říkal, musím končit, zatím nazdar!"

IV.

Michalův byt, pondělí, 18.53 SEČ.

"Ahoj, lásko má, jediná!" vítá Michal svou ženu, která právě věší prádlo a mlčí.

"Jaký jsi měla den?" pokračuje, když v tom si všimne srdíčkových kalhotek na stole.

"To je vůl ten Eda, to je vůl," obhajuje se právem Michal, ,,všechno ti vysvětlím, jak jsme se včera dívali na Super Bowl, tak mu ty kalhotky tady vypadly z kabátu!"

"Opravdu, chlubil se mi novou holkou a tohle mu nechala asi na památku, nebo co!"

"Radko, co je," snaží se rozmluvit udivenou manželku, ,,opravdu, snad si nemyslíš, že ...?!"

"Myslím ...!"

"A nesváděj to na Edu a vymysli si lepší výmluvu, ty hajzle jeden!"

"A je Ti doufám jasný, že spát tu dneska nebudeš!"

"Radko, věř mi!"

V.

Suterén Edova bytu, Olomouc, pondělí, 21.31 SEČ.

"Hele, Edo, tohle sakra Radce vysvětlíš, jasný!" pokřikuje Michal smutným tónem,  zatímco si rozestýlá gauč v Edově obývacím pokoji.

"Jasný, žádný stresy," uklidňuje ho Eda, ,,zítra skočím k Vám domů a vše ženušce uvedu na pravou míru!"

VI.

Caffe Opera, Olomouc - Horní náměstí, pondělí, 22.22 SEČ.

"Tak už nebreč, ono se to určitě nějak vysvětlí." uklidňuje Radku její dlouholetá kamarádka a nyní i kolegyně Kristýna. 

"Třeba je to fakt jen blbá náhoda!" pokračuje v Michalově obhajobě, i když ve skrytu duše si přeje, aby to byla přece jen pravda. Na Michala myslí od první chvíle, kdy jej potkala a ta coura Radka si ho stejně nezaslouží. 

"Kristýno, pochop, já nebrečím kvůli Michalovi, ale já si teď s Edou nezašukám aspoň týden!" vysloví zničehonic krutou pravdu, ,,přece mu tu jeho pitomost s kalhotkama jen tak nenechám projít!"

Kristýna se údivem zarazí do boxové sedačky. Dokonce zapomene na zapálenou cigaretu položenou v popelníku. Přece není Radka taková mrcha, aby dokázala zinscenovat falešnou hádku, de facto, když je v tom její muž naopak nevinně?

"Chudák Michal!" říká si v duchu.

Ale jedno ví Kristýna jistě. Ještě tento týden musí Michalovi zavolat a zajít s ním na víno. A oholit si nohy.