1/ Tvůrčí krize
Máloco v životě je tak inspirující, jako chudoba, nouze a smutek. Můj první úspěšný román jsem napsal v malé ušmudlané garsonce a mé díky patří právě tomuto těsnému pokoji a v něm prožívaným existenčním i osobním krizím. Promiňte, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Jeff a jsem spisovatel. Napsal jsem čtyři světové bestsellery, několik povídkových knih a také jsem majitelem pár literárních cen. Ano, nemůžu si na nic stěžovat. Tvrdou prací jsem si splnil své sny, což je na pětatřicátníka docela úspěch. Avšak má to jeden háček. V blahobytu se těžko tvoří a pro umělce to platí dvojnásob. Inspirace a uchopitelná témata k psaní jsou rázem pryč. Auta, luxusní dovolené a večeře vám novou knihu prostě samy nenapíší. Díkybohu nám to s manželkou Ruth klape. Rozvod tudíž v následujících osmdesáti letech neplánujeme. Co bych dal za to, zažít alespoň ještě jeden romantický rozchod. V takovém stavu se mi totiž píše nejlépe. Kdybych ovšem věděl, co vše mě ještě díky hledání tvůrčí inspirace čeká, neviděl bych to dozajista zpětně tak černě. A jak to všechno začalo? V podstatě už narozením.
2/ Dětství
Dětství jsem prožil na malém městě. Jako jedináčkovi mi byla od všech členů rodiny věnována zvýšená pozornost a péče, což časem malému dítěti zákonitě začne lézt pěkně krkem. Jedinou výhodu to však mělo. Dárky! A to doslova monopol na dárky. Daň za ně byla ovšem příliš vysoká.
„Kde je Jeff?“ – „Co dělá Jeff? – „Papal už Jeff?“ – „Kadil už Jeff?“ – „Proč Jeff ještě nekadil?“ - „Dálkový ovladač rozbil určitě Jeff!“ – „Všechny aktuálně nefunkční věci v domácnosti mohl rozbít jedině Jeff!“ a spousta dalších originálních hlášek, jimiž na mě jako kopím mířili mí rodiče.
Dodnes si vzpomínám na báječnou rodinnou dovolenou v Turecku a mou patrně první trapnou historku v životě. Místní strava pro pětileté dítě byla nadmíru pestrá a kořeněná, což s tak mladým metabolismem prostě zamává. Po jednom extra pestrém obědě jsem již takovou nálož déle nevydržel a posral se přímo do plavek. Abych byl zcela přesný, tak ty plavky jsem měl na sobě v bazénu. Nejenže si od této chvíle nesu celoživotní trauma z posrání se na veřejnosti, ale ještě jsem za tuto trapnost obdržel pár pěkných pohlavků jako bonus. Na zadek jsem z pochopitelných důvodů nedostal. Od té doby kamkoliv přijdu, tak prvně zjišťuji dostupnost toalet.
Úzkostlivost. Ano, ona přehnaná úzkostlivost mých rodičů i prarodičů vstoupila do jejich životů v souvislosti s tím mým. Tento pocit si s sebou nosím dodnes. Kdykoliv mám jen zvýšenou teplotu, divím se, proč nezasedá krizový štáb vlády a nezačne ihned a rázně situaci řešit. Když se podívám na mé rané dětství zpětně, nechápu, že jsem přežil. Jak by asi vypadaly titulky novin v sekci „černá kronika“, kdyby nade mnou nestál anděl strážný, rozumějte - má rodina? Osobně bych titulky viděl asi takto:
„Dvouleté dítě se udávilo plastovými knoflíky od povlečení. Rodiče je z dusícího se chlapce včas nevytřásli.“ – „Tříleté dítě skouslo vánoční baňku. Rodiče mu včas ostré úlomky z úst nevytáhli.“ – „Čtyřleté dítě nadzvedlo těžké dřevěné dveře z pantů pomocí plastové lopatky! Kde v tu dobu byla jeho babička?“
Byl jsem prostě zvídavý. Ale kdo ví, třeba to vše mělo vliv na mou budoucí spisovatelskou fantazii rodící se v situacích, kdy se jako jedináček musíte zabavit sám. Jako otec dvojčat Sebastiána a Sáry vidím vše jinak a musím přiznat, že občas je to pěkná dřina.
3/ Základka
Na základní školu nevzpomínám s láskou. Nevyspělé dětské mozečky, ovlivněné vesměs názory jejich přihlouplých rodičů, dokážou být často nespravedlivé. Kdokoliv, kdo nespadal do jejich jednoduché rovnice a vybočoval, byl po zásluze potrestán. Přesto jsem rád, že jsem zde potkal přátele, s kterými se setkáváme dodnes. Zažili jsme společně spoustu vylomenin, na něž jsme právem hrdí, a pak existují samozřejmě i ty, kterými se chlubíme neradi. Rozbitá okna, kouření v parku, zvonění na všechny zvonky bytových domů v sousedství a krádeže. Ano, krádeže! Na čokoládu jsem vždy peníze dostal, ale každého v dětství občas přepadne chuť si něco strčit jen tak „do kapsy“. Každou neděli ráno jsem chodil do obchodu pro čerstvé pečivo. Když si to tak uvědomuji, sloužil jsem jako donašeč surovin, které rodiče zapomněli koupit nebo právě akutně potřebovali. Ale zpátky k pečivu. Speciálně já jsem pečivo používal jako neutralizátor chuti naší klasické nedělní snídaně. Zavináčů! Což je sleď naložený v octu a zelí. Zatímco má rodina si toto jídlo zamilovala během krátké dovolené v Polsku, já jej naopak nenáviděl. Každým dalším jednotlivým soustem pečiva jsem oddaloval pocit nechuti a zvracení. A jako kompenzaci, za toto dozajista dětské týrání, jsem do košíku v obchodě pod chleba občas schoval tabulku čokolády. Když si jí prodavačka nevšimla, byla jednoduše gratis. Dodnes to považuji jako nevhodné chování a snažím se o vykoupení z pekla pomocí pravidelných příspěvků na charitu.
4/ Střední škola
Ukončením základní školy dostal můj život nový rozměr. Večírky, první cigarety, první pořádné kocoviny, první sexuální zkušenosti, spousta trapně úsměvných zážitků a vznik dalších přátelství na celý život. Na vysoké škole tento styl už pouze zdokonalujete. Někdy kolem druhého ročníku na střední se u mě začaly projevovat první sympatie ke kavárenskému způsobu života a filosofovaní nad rozličnými pozemskými tématy. Kdo neměl vlastní názor, těžko s námi v partě mohl trávit čas.
Tělocvik na střední mě bavil podobně jako domácí úkol. Nikdy jsem na sport nadání neměl a fotbal mě bral ze všech sportů nejméně (aktivně i pasivně). V naší třídě uměli hrát kopanou snad všichni. Z toho důvodu jsem si v tělocviku a fotbalu zvláště moc nekopl. Až jednou. Spolužáci odjeli reprezentovat školu jak jinak než ve fotbalu. Tudíž v rámci hodiny tělocviku a poloprázdné šatny zůstali ve škole jen fotbaloví loseři, zranění, nebo studenti „po nemoci“. Rozdělili jsme se na dvě družstva během chvilky. Naštěstí odpadlo trapné vybírání nejsilnějších playerů oběma kapitány. Náš tým si nasadil smrduté vesty, podobné těm reflexním, jež jsou povinnou výbavou motoristů, a mač mohl začít. Z hry měl náhle každý radost. Ti, co měli balón u sebe, automaticky nasadili jakýsi vážný až dementní výraz s polootevřenou pusou. Když jsem se dostal k míči já, musel jsem vypadat podobně. Vystihnul jsem moment překvapení. Protihráči prostě neměli šanci. Od půlky hřiště běžím sám s medunou na bránu. Opřený brankář, kterého byste z dálky klidně zaměnili za třetí brankovou tyčku, náhle zpozorněl. Pamatuju si na jeho vytřeštěné oči, nechápavý výraz, snad strach z mé radosti a odhodlání vstřelit gól a zarazit jej do brány i s oním brankářem. Nakonec se mi to povedlo. Dodnes je to patrně můj jediný gól v zápase. A to že to byl gól vlastní? To už snad historie neřeší.
5/ Vejška
Jít na výšku bylo u nás doma považované za precedens. Z toho důvodu jsem se přihlásil na strojírenskou fakultu, a světe div se, oni mě vzali. Techniku jsem měl rád už coby malý kluk. S mým dědou, máminým otcem, jsem v dětství trávil veškerý volný čas v jeho dílně s veterány automobilky Ford a stále jsme něco bastlili. Líbily se mi všechny ty rozličné a neznámé vůně, které ucítíte jen v těchto místech.
Na univerzitu a velkoměstský styl života jsem si brzy zvykl, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že od studia techniky jednoho dne zběhnu. „Zrádce techniky, dobyvatel literatury.“ Tak jsem si představoval název komiksu, který by ilustroval mou proměnu v hrdinu.
Ze střední školy jsem si krom vědomostí přinesl i status zadaného mladíka. Jmenovala se Barbara, byla o rok mladší nežli já a právě ji čekala maturita. Dodnes na ni vzpomínám jako na pěknou a milou holku s pihami na tvářích. Vždy jsem tušil, že jí imponují starší muži, a já naopak potřeboval poznat svět a hlavně sám sebe. Takže si už ani nevzpomínám, jestli jsem to nakonec podělal já, nebo ona, ale naše cesty se brzy rozešly.
6/ Rozcestí
Nově nabytá svoboda mě vrátila v čase o pár let zpět a já si užíval pocit volnosti, kterou jsem de facto neznal. Večírek střídal večírek. Někdy jsem se probudil s tak těžkou kocovinou, že jsem nebyl schopen rozeznat, zda je noc, či den. Neděle, nebo březen. Občas vedle mě ležely i dvě nahé dívky současně. Samozřejmě škola do tohoto bohémského plánu nepatřila. K mému údivu to někteří profesoři zaregistrovali, a když mi jednoho dne přišel doporučený dopis s razítkem univerzity, v němž mi s lítostí oznamují ukončení studia, věděl jsem, že je zle. Rodiče tato zpráva položila. Na jejich peníze na studium jsem se již spolehnout nemohl. Cítil jsem se provinile, ale někde tam uvnitř ze mě spadla tíha očekávání.
Ze studentského bytu jsem se přestěhoval do malé garsonky v podkroví nedaleko centra. Kupodivu zde byl nájem opravdu nízký. První opravdovou práci jsem zažil v rybárně na okraji města. Rybinu ze sebe občas cítím i dnes. Prsty rozřezané o nůž a o ostré kosti jsou mi věrnými svědky, kdykoliv píšu novou knihu. Věděl jsem, že takto dál pokračovat nemůžu. Buď strávím celý svůj život jako zapšklý starý dědek v rybárně pojídající zavináče, nebo jako úředníček v maloměstě, radující se z drobných kancelářských úspěchů. A nebo se doprdele vzpamatuju a začnu s tím něco dělat! Ale co? Pomoc jsem nevyhledával. Když máte peníze a jste šťastní, tak máte kolem sebe spoustu lidí, kteří s vámi chtějí trávit čas. V opačném případě jste sám. Samota a nechuť pít levné pivo z plechovky prozradí brzy jediné. Najednou máte spoustu volného času. A tak jsem si pro sebe a z nudy začal psát povídky. Nejdříve krátké, pak delší a najednou mi na stole ležel dopsaný pětisetstránkový román o dvou manželských párech, který je ve světě znám jako „Líbánky“.
7/ Spisovatel
Za ta léta jsem prožil několik rozchodů. A po většině z nich napsal vždy jednu knihu. Když jsem si ve třiatřiceti bral Ruth za ženu, netušil jsem, že se do mě zamilovala ještě dřív, než mě poznala osobně. Četla totiž jako první můj rukopis. A doporučila jej nakladatelství, pro které pracovala, k vydání. U druhé knihy se stala mou agentkou i milenkou. Byly to šílené časy plné vášně a romantiky, kterou jsme si užívali ve vlhkém Vietnamu i mrazivém Norsku. Někdy jsme celý víkend jen proleželi u filmů Woodyho Allena a zajídali je pizzou. Miluju ji a vím, že s ní chci být až do konce mých dnů. Nevěry se neobávám. Jsem dostatečně vybouřen během mých divokých let a navíc, nejsem a nikdy jsem nebyl zastáncem vlastní nevěry. Přijde mi to jako zbytečně velký luxus.
8/ Epilog
Má milovaná žena Ruth mi dnes do vězení donesla novou knihu Joa Nesbøho. Prý abych tématicky ladil s novým prostředím, v němž budu ještě následující tři měsíce. Těším se, až mě konečně propustí. Patrně zde dopíšu i svou novou knihu. Musím taky pozvat Ruth s dětmi a rodiči na večeři. Určitě budu po celou dobu terčem jejich trefných poznámek na téma vězeňského systému. Upřímně, byla to ode mě jako manžela a otce dvou dětí veliká troufalost a hloupost. Hledání inspirace pro nový námět mé knihy se dal určitě nalézt i jiným způsobem. Ani soudce se nade mnou neslitoval a nepodmíněný trest ve výši čtyř měsíců za spoluúčast na bankovní loupeži mi neprominul jen tak zadarmo. Dokonce ani dušování se opravdových viníků porotu nepřesvědčilo dostatečně o tom, že jsem se se skupinkou bankovních lupičů scházel jen z důvodu psaní mé knihy. Závěrečná slova soudce před výrokem poroty zněla asi takto: „Ten, kdo v mládí v obchodě ukradl třeba i jednu čokoládu, může v dospělosti vykrást klidně i banku.“
