8. Den
„Chceš jít nahoru?“ zeptala se Linda Roberta, který ji tiskl o zeď vedle jejich vchodových dveří.
„Jo.“ odpověděl Robert a políbil jí krk, ale přesto nevěděl, zda této odpovědi nebude později litovat. Přece jen jsou čtyři hodiny ráno a on vypil nejméně dvanáct vodek a to mužům na síle zrovna nepřidá. Vybavila se mu totiž scéna z divadelní hry „Kolega Mela Gibsona“, kde hlavní postava, herec Ignác Píčman, vyřkne památnou větu: „Pivíčko pěnivý, šulínek lenivý!“
Těžko říci, na co v ten stejný moment myslela Linda, přece jen je to jejich třetí společná schůzka. Snad, zda má doma uklizeno? Dá si sprchu? Dá si sprchu i Robert? Oholila se pořádně? Jaké kalhotky si dnes vlastně oblékla? Není tlustá? Nebude Robertův penis malej?
4. Den
Během divadelního představení lehce vytočil hlavu a na pár sekund sledoval Lindin profil. Byl krásný. Nejen ten profil. V odlesku jejich očí viděl krom odrazu hry, i částečný odraz nervozity, kterou se snažila maskovat upřeným pohledem. Robert představení sice sledoval, ale po většinu času přemýšlel nad tím, jak a zda se Lindy dotknout. „Je brzy dotknout se její ruky, jejich prstů, či položit dlaň na její koleno?“ ptal se sám sebe. Situaci lze jednoduše přirovnat k tlakovému hrnci, jen se místo surovin dusí emoce a nedbalé nutkání k vzájemným dotykům. Také si uvědomil, jak se návštěvníci divadel chovají jinak. Klidně, slušně a zároveň i nuceně nóbl. Jakási dáma v řadě před nimi hlasitě a opakovaně zakašlala, čímž rušila celou atmosféru, nejen tu divadelní. Na krátko poté si Robert všimnul, jak se Lindin tvarovaný hrudník nadzvedá a výdechem opět klesá. Pokud je něco na ženách malebné, bezesporu k nim patří tento pohled. Z divadelního představení si Robert příliš nepamatuje, naopak o jejím parfému by mohl mluvit dlouhé hodiny.
2. Den
Restaurační šum a vybrané speciality patří odjakživa k obvyklým místům prvních schůzek. Ne jinak tomu bylo i u Lindy a Roberta, který s předstihem zařídil místo u nejlepšího stolu a předem si důkladně pročetl menu.
„V sobotu hrají v divadle jednu francouzskou hru, šla bys se mnou jako doprovod?“ zeptal se Robert s očekáváním kladné odpovědi, zatímco roztáčel Hennessey ve sklenici.
„Moc ráda, už dlouho hledám někoho, kdo se mnou konečně zajde na trochu kultury!“ odpověděla Linda a lehce se zavrtěla na židli.
Po pár rádoby vtipných a trapných historkách z mládí Robert zaútočil na jistotu. Co by samozvaný intelektuál, nemá rád z podstaty fotbal. Proti samotné hře nic nemá, ale o fotbalové kultuře a sledování fotbalu z gauče by mohl napsat spousty glos a klidně i knihu s názvem „Můj život bez fotbalu“. V průběhu bojovné protifotbalové přednášky si Robert všimnul změny výrazu v Lindině tváři. Nervózně se pousmál a položil otázku, která aktuálně visela ve vzduchu: „Ty máš ráda fotbal, že jo?“
„Mám,“ odpověděla s vážným výrazem, „dokonce sem ho i jako malá hrála!“
Nastálou situaci Robert vyřešil jediným možným způsobem, pozvedl sklenici a s přípitkem dodal: “Tak na zdraví, a fotbalu zvláště!“
Toho večera se poprvé políbili.
9. Den
Po třech minutách vyzvánění Robertova budíku v mobilu nastalo konečně ticho. Ze všech sil a po slepu ten ďáblův nástroj vypnul. Linda se ani nehnula. Ležela s odkrytými zády a ložnici dominovala její černá tanga, společně s pohledem na zadek, který mohli vytvarovat jen antičtí sochaři.
Moment kochání vystřídal pocit močení. Dříve Robert využíval keramiku toalety k tomu, aby eliminoval zvuk proudu. V pětatřiceti naopak míří přímo do „studny“ – čím silnější proud, tím větší mužský potenciál. Pro někoho možná trapná činnost, ale v podstatě se jedná o jednoduchý test na funkci prostaty.
Když vešel zpátky do ložnice, Linda byla vzhůru. Klečela v posteli na kolenou s vystrčeným pozadím, jednou rukou si podepírala hlavu a druhou listovala v prohlížeči svého mobilu.
„Dobré ráno.“ zvedla hlavu směrem k Robertovi a začala konverzaci s překvapivou energií a úsměvem.
Roberta to potěšilo. Sám sebe utvrdil, že na to množství vypitého alkoholu zvládl první sex bez trapasu, což mu teď Linda potvrdila společným ranním orgasmem.
15. Den
Je těžké přečkat první problémy. Pokud se vůbec dá o nějakých problémech mluvit. Ani Linda, ani Robert v podstatě netuší, kvůli čemu se hádají a sami jsou překvapeni z toho, kam až to nechali zajít. Po několika dnech plných úsměvů a povídání o životních ideálech, vyplněných vášnivým sexem, čelí první překážce.
„ … ale víc k tomu nemám co.“ řekla Linda a v jejím obličeji bylo nyní jasně zřetelné znechucení.
„To je vše, co k tomu řekneš?“ zeptal se ji Robert s podobným výrazem ve tváři.
„Hm.“ odsekla a moc dobře si uvědomovala, že Robert ve svém věku ví, co tato odpověď znamená. Když byl ještě nezkušený mladík, považoval odpověď „Hm,“ za cosi kladného. To až časem pochopil, co je v těchto dvou písmenech ukryto za nevyřčený vzkaz.
„Takže je konec?“ chtěl slyšet jasnou a rezolutní odpověď.
„Asi jo.“ a odvrátila hlavu stranou.
3. Den
Po tom, co Linda Robertovi na procházce vytkla, že aport jejímu psu hází jako ženská, měl touhu hodit klacek co nejdál dokáže. Překvapivě i pro něj se mu to po chvíli povedlo a tu malou klukovskou radost bylo těžké skrýt.
„A teď já!“ hází aport smějící se Linda. Bohužel pro ni, klacek letí vlevo, pes utíká vpravo. Vektory ve tvaru písmene V. Robertovo vnitřní mačo „tleská“, vnějšek se usmívá.
Tento zážitek však Roberta uklidní jen na malou chvíli. Za pár minut se má setkat v restauraci s Lindinými přáteli a s její nejlepší kamarádkou Vandou. Na světě existují dvě jistoty. Za prvé - každý jednou umřeme. To je neoddiskutovatelné. Za druhé, v rámci seznamování je nutné nepodceňovat názor nejlepší kamarádky nové známosti. To mu připomenulo všechny ty situace, kdy jej dívka, která se mu líbí, představovala svým kamarádkám. Robert se u takových setkání snaží vypadat inteligentně, ale většinou nasadí debilní, strnulý úsměv, který má naznačit, že je „jakoževpohodě“.
5. Den
Začátky bývají většinou plné vzrušujících tajemství neokušeného, naplněné úsměvy ze strany na stranu. V dnešní době je normální poslat si nahatý fotky pár dnů od seznámení. Vyplazené dívčí jazyky, holé zadky, prsa nebo stojící péra jsou obvyklou normou. Když Robert, coby stará škola, dopisoval k ránu báseň pro Lindu, na chvíli jej napadlo, jestli by opravdu nebylo jednodušší poslat selfie z koupelny. Ta myšlenka jej vyděsila, ale zároveň pobavila. Byl na to však příliš stydlivý a navíc to neměl za potřebí. Ženu dokáže okouzlit svým vlastním způsobem. Zatímco si míchá kávu, myslí jen na Lindu. V přehrávači mu opakovaně zní píseň s názvem „She“, kterou přezpíval Elvis Costello. Představoval si Lindu, jak si čte jeho báseň, při níž bude hrát právě tato hudba.
NAPADÁ MĚ, TISÍCE ZÁMINEK
Napadá mě, tisíce záminek,
proč zazvonit Ti na zvonek.
Se studem, co nelze do kytice svázat,
jakou otázkou se vlastně tázat?
Napadá mě, tisíce záminek,
jak zažít s Tebou pár chvilek.
Říkat Ti krásko sedmými pády,
popsat malířská plátna, jen Tvými tvary.
Napadá mě, tisíce záminek,
bez pózy a bez šminek.
Dotyky jemné, jako je dech,
stisknutí pevné, střídá jej vzdech.
Napadá mě, tisíce záminek,
říkám si, nač hasit plamínek?
Proč býti hlady,
když já jsem tu a ty jsi tady?
Napadá mě, tisíce záminek.
Jak být s Tebou.
24. Den
Voda na kávu právě dovařila. Robert vstane od svého psacího stolu, zatímco na něj odloží mobil s rozepsanou smskou pro Lindu. Ta je v tu stejnou chvíli v práci. Před chvíli si prohlížela společné fotky s Robertem. Má ho ráda, ale nemá potřebu romanticky bláznit po necelém měsíci od seznámení. Sama neví, jestli ho chce ještě vidět. "Možná s ním zajde jen na kávu a uvidí se." říká si pro sebe.
V páru by mělo být vše vyrovnané - dávat, ale i dostávat. Láska bez podmínky existuje, ale co se nevybuduje v začátcích, později se už nedožene. Pravá jiskra, zamilování a možná láska v budoucnu by měla být viditelná. Ve stavech zamilovanosti neexistují slova jako promiň, možná, někdy, a podmiňovací způsob. Existuje pouze jen teď a tady, Ty a já, bez překážek. Vše ostatní je jen hra na toho druhého, nebo strach. Nebo je v tom někdo třetí.
Čí ego bude silnější? Kdo se ozve komu jako první? A uvidí se ti dva ještě?
1. Den
Setkání pohledů, střídají úsměvy. První setkání je v podstatě jen zrcadlení dvou lidí, kteří hledají v životě to stejné. Odraz dvou lidí spojující se v jeden. Muž se usměje na ženu, žena vrátí úsměv muži. Být tomu naopak, tak po světě chodí jen skupina nešťastných singles. „Pozvání na skleničku či na kávu – ruka je v rukávu.“ řekl by básník.
Robert potkal Lindu poprvé v baru jménem „Solidní nejistota“. Název sám o sobě je dosti vypovídající. Jejich pohledy se střetly. Povídali si až do rána, zatímco opilí návštěvníci postupně odcházeli a obsluha pomalu sklízela bar. Nejistota z neznámého v jejich myšlenkách a srdcích zapříčinila pouze jednu a jedinou věc. Druhý den se oba musí setkat na večeři v nedaleké restauraci.
Žádné komentáře:
Okomentovat