NOVÉ PACIENTY NEPŘIJÍMÁME

I.

Ordinace doktora Strašila byla v páteční dopoledne nezvykle plná. Důvod je prostý. Zdravotní sestra Mrkvičková zaměnila ve svém diáři čtvrtek za pátek a problém byl na světě. Navíc se zatím do psychologické ordinace nedostavil ani sám pan doktor Strašil, což u pacientů v čekárně způsobilo jisté obavy. 

II.

Jako první vešel do psychologické ordinace padesátiletý ajťák Karel Vocásek - svobodný inženýr. Zatímco pozorně prozkoumával všechny rohy a židle v místnosti, vyměnil si navlečené chirurgické rukavice za nové, nepoužité. Ty staré vyhodil do odpadkového koše. Jako místo k sezení si vybral židli, která na něj působila co nejčistším dojmem. Z boční kapsy si vytáhl čistící roztok ve spreji a hadřík, kterým několikrát pečlivě utřel jím zvolenou židli. Po patnácti minutách si konečně sedl, ale necítil se spokojeně. S láskou vzpomínal na svůj uklizený byt a děkoval Bohu, že "tam ven", což pro něj znamenalo vše, co se nachází za dveřmi jeho bytu, nemusí vycházet často. Práce z domu je v jeho případě samozřejmostí. Jak jste si jistě mohli všimnout, Karel trpí MYZOFOBIÍ - strachem ze špíny, s níž se léčí od doby, kdy jej jako malého chlapce omylem zavřeli ve sklepě. 

"Pan doktor pravděpodobně zaspal," řekla sestra Mrkvičková překvapenému Karlovi, který si právě dával roztažené noviny pod nohy, ,,patrně bude mít zpoždění!"

"V pořádku, počkám!" odpověděl Karel.

III.

V tom někdo zaklepal nesměle na dveře čekárny. Ťuk. Ťuk ťuk. Po chvíli dovnitř vstoupila mladá studentka gymnázia Alenka Marešová. Nesměle se rozhlédla, lehce pokynula hlavou Karlovi a sedla si. Oba na sebe podezíravě koukali. Karel se obával, kolik špíny mohla Alena s sebou do ordinace nanést. Alena se naopak strachovala, aby noviny, jež má Karel pod nohama, nepoužil jiným způsobem. Po následujících deset minut bylo v ordinaci hrobové ticho. Karel zničehonic vstal a šoupavým pohybem si to namířil přímo ke dveřím. Z kapsy vytáhl malý ubrousek a začal s leštěním kliky. Zrovna v jeho nejoblíbenější části se opět dveře ordinace otevřely. Karel si šel zklamaně sednout na své místo, které opět pro jistotu přetřel. 

IV.

V čekárně se objevili další dva pacienti. Obézní řidič autobusu Milan se svou manželkou Irenou. Doktor Strašil o nich na svých přednáškách mluví jako o výjimečném manželském páru. Zatímco Milan si ze své kožené brašny vytáhl bagetu koupenou na benzínce, Irena si od něj odsedla. Pocítila totiž náhlé sucho v ústech a počínající sklíčenost. A měla k tomu jako IDROSOFOBIČKA pádný důvod. Víte, on sádlem proložený Milan, kdykoliv udělá pohyb většího rozsahu, začne se neuvěřitelně potit. Proto se doktor Strašil nad jejich vztahem podivuje. Strach z potu v případě Ireny kupodivu nezpůsobil rozpad manželství, i když jak Irena sama říká: "Někdy je to s tím mým potničkou sakra těžký vydržet!" Než Milan zjistil, že jeho žena trpí touto fobií, tak jí z legrace honil po bytě s propocenou autobusáckou košilí v ruce, nebo navrhoval společné saunování. 

Zrak Karla a Aleny se upřel na Milana, jeho bagetu na klíně a pinzetu, kterou zničehonic držel v pravé ruce. Milan začal pinzetou vytahovat plátky šunky a prohlížel si je z obou stran, to samé dělal i se sýrem, okurkou a paprikou. V rámci pitvy bagety také pečlivě zkontroloval pomazánkový podklad. Celá akce trvala asi sedm minut. 

Irena si všimla nechápavých pohledů pacientů mířících na jejího muže. 

"Časem si na to zvyknete, " vysvětluje nastálou situaci Karlovi a Aleně, ,,manžel má strach z vlasů a chlupů v jídle - je TRICHOFOB, víte!"

"Takže si dokážete představit ty komické situace, když uvařím španělskýho ptáčka, rizoto nebo upeču vícepatrový dort," smála se Irena, ale na manžela se raději nepodívala, protože pohled na tekoucí pot na jeho čele by nemusela přežít, ,,a samozřejmě vařím jen v čepici - koupací!"

V tom se na scéně objevila opět sestřička Mrkvičková: "Omlouvám se Vám, vydržte nám tady ještě, nemohu se panu doktorovi dovolat, ale určitě bude již na cestě!"

V.

Do ordinace rázně vstoupil další, poslední pacient. 

"Jmenuji se Vilém Schwarz. Učím na zdejší univerzitě, coby rodilý mluvčí, deset let německý jazyk. Jsem zde v ordinaci poprvé, ale nemám žádný problém, tak si mě nevšímejte!" představil se nevšední nováček s německým přízvukem.

Osazenstvo ordinace ztichlo a prohodilo si pár úsměvných pohledů. Profesor Schwarz si sedl k oknu, právě tam byla největší světlost v místnosti. Z kufříku si vytáhl noviny a nasadil brýle. Naproti němu sedící studentka Alena zbledla. Náhle pocítila, jak ji buší srdce. Ano. Profesor vytáhl propisku a začíná doplňovat do prázdných čtverečků písmena. Ne?! Ano, opravdu luští křížovku. 

Alena prudce vyskočila ze židle, což ostatní vylekalo. 

"Já to věděla, já to věděla!" hystericky vykřikla mladá dívka a utíká ke dveřím.
"Kolikrát mám ještě Strašilovi říkat, že mám jít na řadu jako první!" pokračuje již s křikem a počínajícím pláčem na chodbě. 

Sestra Mrkvičková vyděšeně kontroluje, co se to v čekárně děje. "Kdo tady tak křičí, stalo se něco?" zeptala se pacientů. 

"Pane, že vy jste nám slečnu Alenku vystrašil tou křížovkou?" koukne na luštícího Schwarze, ,,víte, slečna je KRUCIVERBOFOBIČKA!"

"Pardón." odpověděl suše Schwarz a pokračoval dál v luštění.

VI.

"Pane doktore, kde proboha jste, pacienti pomalu odcházejí?" konečně se dovolala zdravotní sestra Strašilovi.

"Omlouvám se, sestři, nevím, jak bych Vám to řekl," odpovídá vystrašeně Strašil, ,,pan Schwarz je ještě v čekárně?"

"Ano," řekne Mrkvičková a pootevřenými dveřmi nakoukne do čekárny, ,,zůstal už jen pan Schwarz a potící se autobusák, pročpak?"

"Ono. Víte. Hmm," koktá doktor, ,,já jsem ještě nikdy nemluvil s Němcem a zjistil jsem, že trpím GERMANOFOBIÍ!"

"Prostě mám kurva strach z Němců, sestři!"

"Tak já ty dnešní pacienty přeobjednám a panu Schwarzovi sdělím, ať se raději přihlásí k doktorce Mihulové, ano!" řeší rázně nastalou situaci sestra.

"Bude to tak nejlepší!" utvrdí sestru v jejím řešení Strašil. Avšak nevidí, jak sestra Mrkvičková ustaraně přemýšlí, ke kterému cvokovi ji přeřadí tentokrát, až jejího šéfa pošlou na léčení.

VII.

Když sestra oznámila nutnou změnu lékaře panu Schwarzovi, netvářil se nijak překvapeně a chladně jí odpověděl: "Na ja, gut, Tschüss!"

"Tak to zajdem po cestě aspoň na pivo, ne? navrhl řidič autobusu Milan profesoru Schwarzovi.

Schwarz, jako pravý ZYTOFOB, zbledl a omdlel.